Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Jak se NEzamilovat
Jitka Kubešová, věk: 56 let
O tom, že láska je krásná věc nikdo nepochybuje. Kdo ji prožívá, má velké štěstí. Jen někdy se může stát, že nám zkomplikuje život natolik, že už se zamilovat nechceme ...
Že vás ten název fejetonu trochu mate? Spíše jste čekali návod, jak se zamilovat? To je přece snadné, horší je, jak se nezamilovat, nemyslíte? Někdy je třeba se tomu ubránit z různých důvodů. Když to přijde a my opět zažíváme v břiše ten pocit motýla lapeného v pavoučí síti. Třepotá umanutě křidýlky a touží v nás vyvolat ty pocity, po kterých všichni touží od doby, co lidstvo existuje. A my, z nějakého důvodu, se snažíme z té rozprostřené láskyplné pavoučí sítě vymanit. Někdy úspěšně, někdy marně. A když se nám to podaří, uvolníme motýlí křídla, která nám dělají paseku v naší břišní dutině a osvobodíme se ... Osvobodíme se? Prdlajs. Chceme letět nad tou loukou plnou vonících lučních květin. Voní tak omamně a my nechceme o ten pocit přijít. Nikdo o ten pocit přijít nechce. Je to tak omamné a povznášející. A ti motýlci s třepotajícími křidýlky v našem břiše na nás útočí, nedávají nám spát. Ať si namlouváme cokoliv jiného, chceme je cítit. Chceme je zase zažívat. Chceme se zamilovat. Nebo Nezamilovat? A co když hormon lásky oxytocin nás zaplaví pocitem, že jinak nemůžeme? Zrádná hra fantazie a touhy nás může odlákat z jinak šťastného, byť po letech trochu nudného vztahu. Je láska dostatečně silná, aby odolala svodům zákeřné touhy? A může láska existovat i bez touhy?
Vše záleží na okolnostech. Uvedu vám příklad. Moje spolužačka ze základky, říkejme ji třeba Olinka. Byla to krásná holka, s blankytně modrýma nevinnýma očima a poprsím velkým a pevným jako Andy. Královna všech večírků. Hoši se do ní zamilovávali na potkání a Olinka málokdy jejich svodům odolala. Láska ji objímala ze všech stran a pak ji zase, když se objevil někdo hezčí, opouštěla s lehkostí motýla. A tak se Olinka zamilovávala znovu a znovu. Touha v jejím životě zvedla hladinu hormonu a hnala se za kořistí pěkného muže jako nevybouřená šelma.
Jednoho dne se v jejím životě objevil Marek. Olinka se najednou bezhlavě zamilovala a doufala, že je to jednou provždy. Za Marka se vdala a doufala, že už si lásku vybrala do konce života. Jenže chyba lávky. Jak se říká, srdci neporučíš... A tak se stalo, že Olinka potkala Vaška. A opět ucítila ony pověstné motýlky v břiše, jak bijí na poplach. Vašek byl šikovný mužský, jenže byl ženatý. Olinka si zpočátku myslela, že takové to nevinné lechtání nemůže ničemu uškodit. A navíc si to už po těch dlouhých letech v manželství ani nepamatovala, protože ono třepotání motýlích křidýlek přehlušily denní povinnosti a rutina všedních dnů. Olinka přemýtala, co s tím. Nechtěla o ten krásný vzrušující pocit přijít. A tak po několika týdnech, kdy zmítaná emocemi přemýšlela, zda jít či nejít, rozhodla se Marka opustit. Vaška milovala a život s ním si užívala naplno. Netušila ovšem, že všeho jen do času. A milovala ho natolik, že když jednoho dne po příchodu z práce našla doma na stole dopis, který začínal zlověstným: „Moc se omlouvám, ale nemůžu jinak ...", zhroutila se na židli plná bolesti a zmatku a proplakala celý den.
Ten den se rozhodla, že se už nikdy nezamiluje. Nezamiluje se proto, aby opět nebyla zraněná. Protože jediné, co jí z toho vztahu zbylo, byl pocit, že láska způsobuje bolest. Záměrně nechávala tu ránu otevřenou. Občas do ní masochisticky nasypala další hrst soli v podobě sympaťáka, který o ni projevil zájem.
Olinka, naše třídní sexbomba se s odchodem Vaška dodnes nevyrovnala. Žije sama, o chlapech ve svém životě nechce ani slyšet a když před ní vyslovíte slovo: láska, ofrkne si a prohodí pohrdlivě jen tak do éteru: „Jo láska? Tak ta neexistuje".
