Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Náš zákazník, náš pán u chudého neplatí
Dana Beňaková, věk: 60 let
Kde jsou ty časy, kdy si obchodníci vážili každého zákazníka, byť by do jejich obchůdku přišel jen za "deseťák" pro kvasnice do knedlíku. Dnes je sice všude plno až podlézavých reklam zaměřených na zákazníka, ale když dojde k věci - skutek utek.
Tak dnes rodinná rada rozhodla,že si dáme na oběd pizzu. Źádnou kupovanou zmraženinu, ale poctivou naši domácí.
Dobrá, dobrá, upeču, ale nejpv musím dojít pro jednu z hlavních surovin.Tou je salám. Sice jen obyčejný český, ale salám a ten se momentálně v mojí ledničce nenachází.
Taky si s tou pizzou mohli vzpomenout už včera, abych si ten salám koupila při jednom, v hypermarketu. No nic, není to zas až taková vzdácnost, aby ji neměli u nás v místním obchůdku, který mám pět minut cesty od baráku. Jen překonat tu počáteční lenost nutnosti převléci se. Ač se tu všichni kolem známe, v domácích úklidových teplákách tam přece jenom jít nemůžu.
Po chvíli ale už vcházím do obchodu a mířím rovnou dozadu k osblužnému pultu. Samozřejmě fronta. Co taky čekat, při mém štěstí. Ale jsou to samé staré babky, to to pjde rychle, myslím si naivně. Od pohledu jsou to babky, kterým by člověk dal svoji poslední korunu. Ale každá toho bere, jak by právě dnes byla poslední příležitost se najíst.Šunčičku, párečky, k tomu uheráček, maďarskou klobásku, k tomu od každého druhu sýra - žádné levné věci. A rozhodně ne jen trošku na ochutnání, ba ne, ode všeho pořádnej kopec, přímo horu.tiše stojím a ukázněně čekám, až na mne dojde řada.
„Tak co to bude?", zubí se na mne prodavačka.
„Čtyřicet českýho a prosila bych to nakrájet", sděluji své přání.
„Snad vcelku, ne? Do buřtguláše se přece salám krájí na kostky".
„Buřtguláš vám neberu, ale já ten salám potřebuji krájený, na plátky, čtyřicet deka".
Kdyby oči mohly zabíjet, jsou ze mne už nejmíň karbanátky, jak se na mne ta ob sluhující nádhera podívala.
„Nebo je to snad problém?", nedá mi to si nerýpnout.
„Ale není, jenom že to chvíli potrvá, než takovou hromadu nakrájím. Nechcete si zatím obejít ostatní nákup, než vám to nachystám?"
Oj Oj, to je najednou ochota, ale což, můžu si zatím nabrat pečivo, nastála jsem se tu jak tvrý Y už dost. Beru košík a pomalým krokem se přesouvám k regálu s rohlíky. Koutkem oka ještě zahlédnu posměšný úšklebek prodavačky doprovázený slovy : „Ts, si myslí že se po*** z nějaký hojen českýho salámu, bába. Jedna..."
No tohle! To by se pan majitel divil, co si to sem vzal za novou sílu, takhle přeochotnou. Ale co, nestojí za to se s ní zahazovat, dělám že jsem nic neslyšela ani neviděla. Po napočítání rohlíků se vracím zpátky k pultu, kde mi prodavačka s úsměvem podávává požadovaný balíček.
Teď už jen zaplatit a honem domů. Kynuté těsto už mi nejspíš půjde samo naproti.
Taky že jo. Honem převlíct, vyndat vál, plechy - a hurá do toho.
Ve chviličce mám těsto rozhňácané na plechách a připravené k položení první vstvy, a sice salámové.
Teprve teď rozbaluji balíček a - krve by se ve mně nedořezal. V balíčku je sice onen český salám, i oněch požadovaných 40 deka odpovídá, ale to je tak všechno. Namísto úhledných tenoučkých plátků na mne z papíru čučí drbance pomalu na půl centimetru silné. Jedno kolečko není celé!
„Já tu babu snad zabiju!" zařvu z plných plic, byť ona mne slyšet nemůže ani náhodou. Ještěže mimo mne doma nikdo jiný není. Kdybych ten salám tak nutně nepotřebovala, šla bych jí ho otřískat o hlavu, fakt že jo. A klidně i tak jak jsem, i jen v těch domácích teplákách.
Jenže co teď? Těsto na plechu...nakonec popadnu struhadlo a tu příšernost proženu jeho „vočima".
Snad se to rozpeče, snad to zelenina a sýr schová.
Schoval, naštěstí. Nikdo nic nepoznal. Ale tý obsluhující nádheře tohle nadaruju ani náhodou! Nakrájet třicet deka maďarský klobásky na plátečky - to jí nevadilo ani náhodou! Jenže ta klobáska stojá xkrát víc než čeeskej salám. A tady bude vymrzovat a když už že musí vyhovět, tak se takhle pomstí? Ale já ji dám, krůtě jedný, že jen proto, že člověk si nemůže dovolit nakoupit uzenin za stovky mu bude ona dělat naschvály! Jen co uvidím pana majitele.
A nebo...uvažuju už s chladnou hlavou, nebo ne, žalovat nebudu, k tomu se já nesnížím, to mi není zhapotřebí. Naopak, já jim udělám reklamu. Jo, reklamu, takovou, že na ni hodně dlou nezapomenou! A to zcela zdarma.
Známých mám víc než dost, i těch, kteří v dotyčném obchodě pravidelně nakupují, i tu uzeninu. Není prolém je varovat, jaký že to tam mají nemehlo, že pokud bude chtít člověk dát rodině k večeři nebo svačině chleba s vysočinou, tak pro čtyřčlenou rodinu jí musí koupit nejmíň kilo, pokud je nechce nechat kousat dva z jednoho plátku, každého z jiný strany, ale z jednoho.
A to by v tom byl čert, aby si potom pan majitel nezjistil, proč najednou že mu těch stálých zákazníků tolik ubylo!
