Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Dárek
Miloslava Černá, věk: 80 let
Oslava otcových padesátin je pro celou rodinu akce, o které všichni její členové přemýšlejí dlouho předem. Vybrat naprosto jedinečný dárek, který zaskočí i tátu - sportovně založeného frajera, se podařilo jeho dvěma skoro dospělým dcerám. Oba rodičové museli se zaťatými zuby zvládnout adrenalinovou akci, aby si udrželi respekt svých dětí.
Dárek.
Kulaté narozeniny - to chce pořádnou oslavu, a každý příchozí doprovází gratulaci předáním dárků. Vymyslit však originální dárek k rodinné oslavě padesátin pána domu není vůbec jednoduché. Ještě tak sedmdesátiletá babička si může dovolit předat svému synovi vkusně zabalenou serii spodků, ale co ostatní? Obligátní lahvinky dobrého pití ani koš lahůdek nezarmoutí, manželka, dobře obeznámená se zálibami svého partnera, zvolí cyklistický dres, sestra přinese poukázky na trening v posilovně, ale dvě čerstvě dospělé dcery nad takovými banalitami jen ohrnují nos.
Milý táto, náš dárek je úplně jiná třída! Dobře znají své rodiče, jejich neklidné toulavé boty i neschopnost odolat pokušení adrenalinových zážitků. Jejich přání tak doprovází jen obálka a v ní -
„Ukaž, já to rozbalím!" Matka je nedočkavá. „Jé- poukaz! Víkendové přenocování ve sněhu na hřebenech Krkonoš u Dvorské boudy. Stany a spací pytle k dispozici, ráno sauna a snídaně-" Oběma rodičům trochu ztvrdly rysy. „Stanování ve sněhu?" „No, iglu by možná bylo lepší, ale nejste přece srabi, rodičové!"
Poukaz je platný do konce dubna, zbývá naděje, že se přece jen trochu oteplí a snad i sleze sníh. „Pojedete?" „Teď ještě na lyže, ale za pár týdnů určitě!" Otec nemůže ztratit tvář.
Koncem března se oteplilo, sníh rychle odtával a zvědavý telefonát na Dvorskou boudu potvrdil dobré zprávy. Tak tedy v sobotu ráno! Vyrazili za sluníčka. Strmá stezka ze Strážného, kde si nechali auto, už osychala, v lese vonělo jaro, zdálo se, že i poslední zbytky sněhu už odtály. Přibývalo stružek, stékajících kamenitou cestou, před polednem už byly hřebeny na dosah. „Paráda! Vypadá to na docela pohodové táboření!" Se sluncem v zádech ještě výšlap na Výrovku a k Liščí hoře, pak vydatná večeře a budování stanového tábora. Nebyli totiž sami, další tři páry mlaďochů na ně při stavění stanů úkosem pokukovali. „Vidíš to, co já? Ten chlápek je nejmíň jako můj fotr!"
Horský vzduch rychle uspává, ani nestačili zaregistrovat první poryvy větru. Až táhlé skučení a lomcování stanových dílců je probralo. Stačilo vyhlédnout škvírou. „Chumelí! Je tam vánice! Drž konstrukci, jdu ven upevnit kolíky!" Několik hodin bojovali se sněhovou bouří, až k ránu, kdy ustala, znovu zadřímli. Když celtou prosvitlo slunce, rozevřeli stan a užasli. Místo stanového tábora jen bílá pláň a půlmetrové závěje. Ani stopy po partě mládeže, která zřejmě při prvním útoku bouře zbaběle zmizela v horské boudě. Přespali na koberci v hale a u snídaně vypadali dost unaveně.
„Tak co, velebný kmete, holky nás nepodcenily, vezmeme to do Špindlu přes Luční? Je parádní den akorát se to bude dost bořit!"
Domů se vrátili mokří, unavení, ale s pocitem vítězství nad přibývajícími léty. „Díky, holky, byl to úžasný dárek!"
