Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Navigace
Míla Černá, věk: 78 let
Babka a chytrý telefon. Už toto spojení vyvolává úsměv, někdy i oprávněně, ale existují i jedinci, kteří se navzdory pokročilému věku vrhají do dobrodružství spojených s moderní technikou.
Navigace.
Mám staré auto, staré kosti, dvě vnučky v pubertě a chytrý mobil. Vražedná kombinace. Ten mobil mi věnovala dcera k osmdesátinám hlavně proto, že mimo jiných vymožeností obsahuje i navigaci. Došla totiž k názoru, že bych mohla zabloudit, když rozvážím její děvčátka po Praze do baletu, keramiky, gymnastiky, nebo dokonce mimo město na různé neopominutelné akce. Musím přiznat, že na svůj poslední problém jsem si zadělala sama. Při odbočování z hradecké dálnice k Brandýsu mě směrovka zavedla na silničku, která končila v polích na novém kruhovém objezdu se čtyřmi neoznačenými výjezdy. Po čichu jsem sice také dojela do Brandýsa, ale zajížďkou přes okraj Prahy. Takže začátek soutěže v moderní gymnastice naše slečny prošvihly.
„Babča je totální mimoň, bloudily jsme a bloudily," fňukala dvojčata unisono a dcera jen zvedla obočí. Bude mobil s navigací. Navíc ještě před narozeninami, takže dvojčata neopomněla taktně podotknout: „To se jich teď babi musíš dožít, když už jsi vyfasovala dárek!" No nic. Hlavně, že od té doby jezdím bezpečně. Vlídný hlas mě upozorňuje „-Držte se vlevo, po padesáti metrech odbočte doleva-" „Pokračujte ještě dva kilometry po této silnici - na kruhovém objezdu vyjeďte třetím výjezdem-" Paráda. Vědomí, že moderní technika ohlídá i nespolehlivou babču, rodinu uklidnilo. Znovu mohu vypomoct v roli taxikáře a vyvézt obě malé slečny, tentokrát převlečené za trampy, stanovat s kamarádkami na břehu Slapského jezera. Stanovat ovšem budou na zahradě u chaty pod dohledem babičky a dědy jedné z děvenek. Ještě doma mi dcera nastavila navigaci."Takhle to babi určitě zvládneš, kdyby něco, Markéta ti pomůže, byla tam už loni."
Rána v dceřině domácnosti prostě miluju, zvlášť před odjezdem na výlet. Binec po celém bytě, na hromadě uprostřed haly sedí Markéta, piluje si ulomený modrý nehet, její matka s klidem překračuje rozhozené krámy a vlídně osloví druhou dcerku. „Už
budeš redy, Kájo?" „Momentík, nestíhám, mám děsně zakudrnacený vlasy, kde je žehlička?" Do výchovy se už pár let nepletu. Naše děvenky nejsou přece siroty, ale někdy mi to prostě nedá. „A to si budete samy vařit?" „Neměj péči babi, máma nám nadělala biobagety a naložila maso na grilovačku."
Konečně jedeme. Moje stará škodovka není moc prostorná, turistické vybavení dvou třináctek připomíná výpravu na Antarktidu. Pár kilometrů v klidu po dálnici, do uší mi buší trhaný rytmus rapu, ale už za Dobříší Markéta odložila sluchátka a zaposlouchala se do povelů navigace. Silnice první, druhé, třetí třídy, svažující se vozová cesta, les na dosah. „Pokračujte ještě pět set metrů po této silnici!" Silnice? Navigace zřejmě nevnímá tankodrom pod mými koly. "Držte se vpravo, po padesáti metrech odbočte vpravo!" Táhlý svah, zatáčka a před námi značka slepé ulice. „Tudy?" „Jo, přesně tudy jsme jeli minule, poznávám to!" „Ale je tady zákaz-" „To neřeš,babi, jeď, jeď!" teď už ječí dvojhlasně. „Přece tu neskejsnem jako ňáká paka!" Rezignuji. Zatáčka je hodně ostrá, nepřehledná, a jen díky tomu, že jsem ji projela téměř nulovou rychlostí, sjela moje stará škodovka do mělké vody jezera jen po okraj kapoty. A z navigace chytrého mobilu se ozvala vlídná informace: „Po dalších padesáti metrech dojedete do cíle."
